Sportovní dětské hry v příbězích NiBojs

Hravé příběhy jako brána k pohybu

Důvod, proč vznikly příběhy NiBojs, je myšlenka, jak hravou a zábavnou formou předat cvičení dětem. Některé příběhy Kuby a Lukyho metaforicky vystihují pohybové hry velmi přesně, a v některých příbězích je hra sražena na lopatky sílou příběhu. Čtvrtý příběh se Slepými strážci však vystihuje pohybovou hru dokonale.

V příběhu Kuba s Lukym neustále běhají a vyhýbají se útokům strážců, které nemohou porazit. Jediná šance, jak se dostat dál, je proběhnout kolem strážce. Správně si načasovat a odhadnout mezeru v jeho útoku, této skuliny využít a dostat se dál. V dětské hře "Probíhačka" musí děti proběhnout vymezeným koridorem kolem trenéra, který kolem sebe točí lanem. Děti musí odhadnout správné načasování a vybrat správnou stranu, jinak je lano praští. V prvním kole hry děti běhají každý sám za sebe. Ve druhém kole pak ve dvojicích, a nakonec může běžet i malá skupina. Děti se tak učí nejen odhadu a správnému načasování, ale i vzájemné spolupráci. Když proběhne první sporťák, ale poslední dostane lanem, prohrávají všichni. Zde platí heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Stavebním kamenem hry je tedy naučit se přesný odhad. Podle fantazie však můžeme hru dětem krásně vylepšit. Například: dva slepí strážci (trenéři) za sebou. Obtížnost navíc spočívá v tom, že každý trenér točí lanem na jinou stranu. Pokud máte dostatečný prostor, lze probíhající koridor zpestřit překážkovou dráhou. Když dětem sestavuji překážkové dráhy, vždy jim dám prvek rovnováhy – například ze hry Kostičky. Na zem položím několik kostiček (které kolega používá ke cvičení jógy) a děti se při jejich přechodu nesmí dotknout země. Pokud je nás na děti více, jeden trenér točí lanem a druhý mezi kostičkami drží obruč, kterou děti musí prolézt. Je zajímavé pozorovat děti a jejich strategie, jak se vyrovnávají s úkoly. Tohle je můj způsob, jak předat dětem pohyb – skrze příběh.

Hru "Probíhání" jsem se naučil na kurzu tréninku dětí a musím říct, že ne jeden dospělý měl se hrou problémy. Když vám dva trenéři točí švihadlem slušnou rychlostí dokola a všichni se na vás dívají, dostanete se pod lehký tlak. Z dospělých se stanou děti ze základní školy, které nechtějí, aby se jim ostatní smáli, když něco v tělocviku pokazí. A teď trochu z jiného soudku, ale u tématu motivace pro sport zůstáváme.

Trenérův glosář

Můj názor na tělesnou výchovu ve školství je takový, že by se tělocvik neměl známkovat. V dnešní době už nejde tolik o sportovní výkony, ale především o to, motivovat děti k nějakému pohybu. Všímat si jejich držení těla a řešit individuální tělesné problémy. Bohužel, i sebelepší trenér nic nezmůže, pokud dítě nechce. A motivovat děti v pubertě, které mají vše na háku a sport je to poslední, co je zajímá, může být nadlidský úkol.

Když jsem přišel na Spartu dělat rehabilitačního pracovníka, byl jsem v šoku, že šestnáctiletá dívka má plastiku křížového vazu v koleni. Když jsem po dvou letech odcházel, už jsem překvapený nebyl a pochopil, o čem je vrcholový sport. A je jedno, jestli člověk hraje fotbal, basketbal, nebo plave. Je to mlýnek, který vás může dokonale semlít a vyplivnout.

Proto si myslím, že nejdůležitější je dětem vštípit lásku a touhu po pohybu kvůli samotnému pohybu, ne kvůli výkonu. U sportovních klubů se předpokládá tah na branku a výkon za každou cenu. Škola by mohla mít jiné ambice a priority. Třeba jak děti motivovat k pohybu. Masarykova univerzita v Brně má na pedagogické fakultě v oboru tělesné výchovy naprosto úžasné programy, jak začlenit pohyb třeba do hodin matematiky. Když jsem viděl jejich videa, říkal jsem si, jak je možné, že tohle není v osnovách. Doba se mění, a měl by se změnit i pohled na tělesnou výchovu a pohyb jako takový. Dnes už existuje mnoho soukromých organizací, které dětem přinášejí pohyb a dělají to dobře, ale nedostatek pohybu není problém jednotlivců, ale celé společnosti. A tak by se to mělo i řešit.

Závěrem si dovolím uvést můj oblíbený citát od neznámého autora:

„Když nebudeme pečovat o své tělo, kde budeme žít?“